Rozhoduje voda, kterou nevidíme

Nadměrná zbytková vlhkost podkladu představuje nepříjemné omezení a je bohužel častou příčinou mnoha poruch a reklamací. Interiérový design pracuje stále častěji s materiály, které jsou na zbytkovou vlhkost velmi citlivé – jde především o PVC, vinyl, pryž a dřevěné podlahoviny. Pokud se pokládka krytiny na nedostatečně vyschlý podklad uspěchá, problémy na sebe nenechají dlouho čekat. Stavební praxe je neúprosná: harmonogram tlačí, investor vyžaduje pokládku, ale potěr je stále „mokrý". Roste tlak na zahájení intenzivního vysušování, jenže fyzikální zákonitosti jsou nesmlouvavé. Prakticky totiž není možné vysušit jednu konstrukci v „mokré" stavbě tak, aby zůstala suchá i v následujícím období po ukončení procesu vysoušení. Pokud se v podkladu vyskytuje nadměrný obsah vlhkosti, může jeho neodborné uzavření krytinou spustit řetězec negativních projevů – od změn odstínu krytiny přes vznik bublin, objemové změny a plísně až po chemický či biologický rozklad a zápach celé konstrukce. 

Zákonitosti vysychání cementových potěrů

Cementový potěr je směs kameniva, cementu, vody, přísad a příměsí. Cementové pojivo dokáže chemicky navázat vodu v množství cca 25 % svého objemu. Převážná většina zbytkové vody však v konstrukci chemicky vázána není. U moderních litých potěrů se může jednat o množství až 150 l/m³, což při tloušťce vrstvy 50 mm znamená nutnost odpařit přibližně 7 litrů vody z každého metru čtverečního. Určitý obsah volné vlhkosti v konstrukci je přirozený – jedná se o vodu fyzikálně vázanou, tzv. ustálenou vlhkost materiálu. Za bezpečnou zbytkovou vlhkost pak považujeme takový objem nevázané vody, který se již negativně neprojevuje po pokládce dalších podlahových vrstev.

V prvních dnech po realizaci potěru je vlhkost v desce rozložena rovnoměrně, k čemuž do značné míry přispívá povrchové ošetření parafínovými postřiky. Samotným procesem vysychání (vlivem proudění vzduchu, vyšší teploty apod.) však dochází k rychlému odparu vlhkosti z povrchové části. Bohužel ztráta vlhkosti odparem je často mnohonásobně vyšší než rychlost migrace vlhkosti z jádra konstrukce k jejímu povrchu. Tím vzniká výrazný vlhkostní gradient. Vlhkost migruje v podlaze obecně dvěma základními mechanismy: kapilárním pohybem vody a difuzí vodní páry. V první fázi, kdy se v povrchové části konstrukce nachází kapalná forma vody, je ztráta vlhkosti velmi rychlá. Jakmile však dojde k přechodu na přísun vlhkosti převážně ve formě vodní páry, rychlost vysychání konstrukce se razantně zpomalí. Obecně známé pravidlo, že „1 cm potěru vyschne za 1–2 týdny“, platí pouze v ideálních podmínkách. V reálném prostředí staveb – zejména u litých potěrů a v závislosti na klimatických podmínkách (chladno, nebo naopak teplé a vlhké období) – se může doba vysychání prodloužit na několikanásobek původního předpokladu. Nejsou výjimkou případy, kdy proces vysychání a výslednou hodnotu zbytkové vlhkosti výrazně ovlivňují také okolní konstrukce s vysokým obsahem vlhkosti, jako jsou například masivní železobetonové stropy.

Deformace potěru při vysychání

Vysychání cementových potěrů je neoddělitelně spojeno se smršťováním. Právě to tvoří v důsledku vysychání převážnou část celkových objemových změn. Při odparu vlhkosti z rozsáhlého povrchu pórů vzniká v konstrukci vnitřní napětí, které vede k objemové změně – smrštění. Pokud by podlahová deska vysychala souběžně z obou stran a byl by vyloučen odpor (tření) podkladu, konstrukce by se díky rovnoměrnému smrštění lineárně zkrátila. Takového stavu však v praxi nelze docílit. Vysychá primárně povrchová vrstva, v níž probíhá největší objem smrštění. Spodní, stále vlhká část se smršťuje minimálně, k čemuž přispívá i třecí odpor podkladu, případně integrovaná výztuž. Deska se v důsledku toho začne miskovitě prohýbat – okraje a rohy se zvedají. Tento jev známe jako kroucení při vysychání (tzv. curling). 

V povrchové oblasti vzniká při smrštění velké tahové napětí, které se v potěru uvolňuje tvorbou trhlin. U spřažených potěrů je rozhodující adheze k podkladu; deformace jsou zde sice omezené, ale napětí se přenáší do kontaktní vrstvy. Není-li zajištěna dostatečná přídržnost, může dojít k odtržení potěru. U plovoucích potěrů je pohyb volnější, a proto je u nich zvedání okrajů a rohů mnohem výraznější. 

Výztuž v podobě ocelových sítí nebo syntetických vláken sice nezabrání samotnému procesu smršťování, dokáže však přenést velkou část napětí a velmi účinně tak redukovat vznik trhlin. Samotnému kroucení (curlingu) však výztuž úplně zabránit nedokáže.

Pokračování článku od společnosti UZIN